viernes, 4 de marzo de 2011

Alef -fragment- (versión checa)

Dospěl jsem k nevypověditelnému středu svého vyprávění a začínám propadat spisovatelskému zoufalství. Každý jazyk je abeceda znaků, jejichž používání předpokládá minulost sdílenou těmi, kdo se účastní rozhovoru. Jak předat druhým lidem nekonečný Alef, který má bázlivá pamět’ stěží obsáhne? Mystikové začnou v podobných kritických okamžicích oplývat symboly: Peršan, má-li označit božskou bytost, hovoří o ptáku, který nějakým způsobem je všichni ptáci; Alanus ab Insulis mluví o kouli, jejíž střed je všude a povrch nikde; Ezechiel o andělovi se čtyřmi tvářemi, jež zároveň pohlížejí k východu, západu, severu a jihu, (Tyto nepochopitelné analogie neuvádím nadarmo. Mají určitou souvislost s Alefem.) Snad mi bohové ještě umožní nalézt naprosto výstžný obraz, ale toto vyprávění už zůstane nakaženo literaturou, neupřímností. Hlavní problém je ostatně neřešitelný: podat byt’ jen částečný výčet nekonečného souboru věcí. V tom gigantickém okamžiku jsem uzřel miliony potěšitelných i děsivých činů. Žádný z nich ve mně nevzbudil takový úžas jako skutečnost, že se všechny ty činy dály ve stejném bodě, aniž se vzájemně překrývaly, aniž byly průhledné. Můj zrak vnímal všechno současně. Popisovat to budu postupně, protože taková je lidská řeč. Něco však přesto zachytím.


Ve spodní části schodu jsem uviděl malou duhovou kouli, vydávající skoro nesnesitelnou zář. Zprvu jsem myslel, že se otáčí. Potom jsem pochopil, že ten pohyb je klam vyvolaný závratnou podívanou uvnitř koule. Alef měl průměr asi dva nebo tři centimetry, ale obsahoval celý, nezmenšený kosmický prostor. Každá věc (například zrcadlo) byla zároveň nekonečný počet věcí, protože jsem ji zřetelně viděl ze všech vesmírných zorných úhlů. Viděl jsem hustě obydlené moře, viděl jsem úsvit i soumark, viděl jsem lidské zástupy v Americe, viděl jsem stříbřitou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem rozbořené bludiště (byl to Londýn), viděl jsem nekonečné oči, které byly přímo u mne a pátravě se ve mně zhlížely jako v zrcadle, viděl jsem všechna zrcadla na zeměkouli a v žádném jsem se neodrážel, viděl jsem na zadním dvorku v Solerově ulici stejné dlaždice, jaké jsem před třiceti lety uviděl v průjezdu jednoho domu ve Fray Bentos, viděl jsem hrozny, sníh, tabák, rudné žíly, vodní páru, viděl jsem vypouklé rovníkové pouště a na nich každé zrnko písku, viděl jsem v Inverness ženu, na kterou nezapomenu, viděl jsem divokou hřívu vlasů i hrdé tělo, viděl jsem rakovinný nádor na prsu, viděl jsem na cestě kruh vyschlé půdy, kde dřív rostl strom, viděl jsem vilu v Adrogué, viděl jsem exemplář prvního anglického překladu Plinia od Philemona Hollanda, viděl jsem zároveň každé jednotlivé písmeno na každé stránce (jako chlapec jsem se často divil, jak to, že se v zavřené knize písmena přes noc nesmíchají a nepoztrácejí), viděl jsem současnou noc i den, viděl jsem západ slunce v Querétaru, v němž jako by se odrážela barva růže v Bengálsku, viděl jsem svou prázdnou ložnici, viděl jsem v jednom kabinetu v Alkmaaru globus mezi dvěma zrcadly, která jej bez konce rozmnožovala, viděl jsem za úsvitu na pláži Kaspického moře koně s vlající hřívou, viděl jsem křehkou kostru ruky, viděl jsem, jak vojáci, kteří přežili bitvu, posílají pohlednice, viděl jsem v jedné výkladní skříni v Mírzapúru španělské karty, viděl jsem na podlaze skleníku šikmé stíny kapradí, viděl jsem tygry, písty, bizony, vlnobití a vojska, viděl jsem všechny mravence, co jich je na zemi, viděl jsem perský astroláb, viděl jsem v zásuvce psacího stolu (a při pohledu na písmo jsem se zachvěl) obscénní, neuvěřitelné a zřetelné dopisy, které Beatriz psala Carlosu Argentinovi, viděl jsem zbožňovaný pomník na Ústředním hřbitově, viděl jsem děsivé ostatky toho, co kdysi rozkošně bylo Beatriz Viterbovou, viděl jsem, jak proudí má tmavá krev, viděl jsem soukolí lásky i obměnu smrti, viděl jsem Alef ze všech stran, viděl jsem v Alefu zemi a na zemi opět Alef a v Alefu zemi, viděl jsem svou tvář a své vnitřnosti, viděl jsem tvou tvář, pocítil jsem závrat’ a dal se do pláče, protože mé oči spatřily ten tajný a zdánlivý předmět, jehož jména se lidé zmocňují, ale jejž žádný člověk neviděl: nepochopitelný vesmír.





Jorge Luis Borges. Spisy I - Fikce, Alef; Argo, Praha, 2009, stránky 365-368.


Jorge Luis Borges. Colecciones I – Ficciones, El Aleph; Argo, Praga, 2009, páginas 365-368.







video

Předčítáno Michalem Štefanem v Liberci (Česká Republika), 13 března 2011 v 15.50.

Leído por Michal Stefan en la ciudad de Liberec (República Checa), el 13 de marzo de 2011 a las 15:50


No hay comentarios:

Publicar un comentario